Jankovy názory

Jsem z toho janek...

Google
 
Web jankovy.nazory.cz

02. 08. 2006

Prokletí české povahy a šlendriánu

Motto: „Jako jedinci si celý život neseme hodnoty a způsoby, které na nás působily v mládí, v době, kdy jsme poznávali svět. Společenská paměť je násobně setrvalejší a zvyková, nemá možnosti individuálního rozumu a morálního étosu.“

V naší zemi je trpěným, zaběhlým úzusem, že za zločiny nejsou trestáni, ze společnosti vyřazováni jejich původci a hlavní aktéři. Němce, celé etnikum, po válce s největším nadšením vyháněli kolaboranti a udavači. Ti samí se stali o pár let později nejužitečnějšími pomocníky komunistů při nastolování diktatury.

Nezapomenutelným obrazem mého dětství a obtiskem, který zůstal natrvalo v mé paměti je, jak z nejpracovitějších a nejlepších hospodářů mé rodné obce se stala týraná a ponižovaná spodina. O našem životě začali rozhodovat lenoši a hlupáci. Předseda národního výboru, hromotlucký nádeník, mé matce na žádost, ve které prosila, aby tátu propustili z pracovního tábora, napsal: „jmenovaná je výkonná zemědělská sýla“. Dosazený tajemník národního výboru jednoho dne náhle zmizel, v obci se objevili dva mladí Slováci, kteří jej hledali – v koncentráku jim umlátil tátu.

Rok 1968 jsem zažil jako student vysoké školy v Praze. Po letech, kdy jsem studovat nesměl, jsem se v tomto „obměku“ komunismu do školy dostal. V srpnu jsem kolem ruských kolon z Vysokých Tater prošel celým Československem a viděl okupaci země. Dubčekovi soudruzi se nechali odvézt do Moskvy, všichni, až na životem poučeného doktora Kriegla, podepsali. Pak ještě „reformátoři komunismu“ pomohli vykonat špinavou práci „normalizace“ a byli svými soudruhy vyhozeni. Novou „elitou“ země i jejich rodné strany se v sedmdesátých letech stali lidé ještě špinavější a prodejnější.

Zažil jsem a viděl proces „normalizace“ v Baťově slušovickém Gottwaldově. To město a kraj bylo jedinečnou arénou, obrazem a učebnicí toho, co se ve dvacátém století v české společnosti kulturně a hodnotově odehrálo.

Tomáš Baťa počátkem století v zaostalém kopaničářském kraji uvedl do života centralizovaný model průmyslové výroby. Život celého města a kraje byl svázán, musel se podřídit cílům produkce, expanze továrny a jejího šéfa. K továrně patřili všichni. Model fungoval a byl úspěšný, protože společenské i politické prostředí bylo ještě otevřené a rozhodovala kvalita. Princip pragmatického „účel světí prostředky“, masového se podřízení materiálním hodnotám a kariéře a toho, že jedinec je jen součástí společenského výrobního stroje, poznamenal a poškodil místní mentalitu. Přejmenování Zlína na Gottwaldov bylo následkem hodnot a mentality, kterou zakladatel do místa a lidí vložil. Prošel jsem na své životní pouti velkou část Československa, město Gottwaldov bylo jednáním svých prominentů ukázkou důsledků komunismu. Fenomén „Slušovic“, jeho předseda Josef Čuba, byl „kulturní“ syntézou batismu s komunismem. S patnáctiletým předstihem jsem zde měl možnost vidět, na své kůži zažít, co bude hybným momentem, kam bude směřována „revize komunismu“. Kdo bude „hybnou“ silou „sametové revoluce“.

Již v sedmdesátých letech v místní gottwaldovské politice měla převahu skupina hospodářských technokratů kolem předseda Josefa Čuby. Nepodléhali, nebyli podřízeni stranickým direktivám a stranickému postupu. Měli přímou návaznost na vnitrostranické mocenské centrum státní bezpečnosti. Kvalifikací ke vstupu a účasti v tom „progresivním“ teamu bylo vědomé porušování zákonů, popření morálky. Josef Čuba i jeho napodobitelé používali celý systém výběru a výchovy kádrů. Každý musel být do něčeho namočen, ztratit osobní a morální identitu, aby neměl cestu zpátky. Jsem historicky vzdělán, zažil jsem ten způsob výchovy na vlastní kůži a tvrdím: byl to rukopis KGB.

Jedinečné a odporné bylo, jak si ti gauneři na svých mejdanech vyprávěli anekdoty o své rodné straně.

V sedmdesátých a osmdesátých letech cesta do hospodářských, společenských, odborných i výchovných postavení a funkcí vedla přes stranickou knížku. S vnitřní osobní rezignací na morální hodnoty. Gustav Husák své pověření „normalizovat“ československou komunistickou společnost splnil jako odborník specialista. Snad aby se nám pomstil všem.

„Revize a perestrojka“ historického fenoménu komunismu v celé Východní Evropě, v české společnosti zvláště, započala koncem osmdesátých let v hodnotově vykořeněné společnosti. Ve společnosti bez přirozených vůdců, jejichž individualita by měla své hluboké kořeny v předkomunistickém pojímání světa.

V devadesátých letech jsem pochopil jak v lidském společenském životě je veledůležitá jemná abstraktní pavučina obecně sdílených hodnot. Hodnot přirozeně vstřebaných, vrostlých do individuální mentality a morálky v kulturním společenském prostředí. Komunisté se svou zvrhlou vizí vytvoření „nového člověka“ byli úspěšní, kulturní dědictví celých staletí téměř zničili.

Kolaps sovětské komunistické říše byl procesem přeměny společensko-náboženského kánonu. Byla to modernizace technologie mocenského ovládání společnosti i hospodářství. Proletářská ideologie, kterou po sedmdesát let své existence komunistický systém odůvodňoval své trvání, byla prázdná. Průmyslová, ke spotřebním hodnotám tíhnoucí společnost vyžadovala změnu společensko náboženského kánonu.

V přechodové době konce osmdesátých a počátku devadesátých let byla šance proces přeměny totalitní společnosti významněji posunout k otevřenému, odpovědnému systému. Stalo se to jen v omezené míře. Významnou roli sehrály vnitřní podmínky jednotlivých satelitních zemí bývalé sovětské říše. V procesu přechodu komunismu v postkomunismus si určitý kulturní řád a odpovědnost k národní společenské identitě zachovaly země, ve kterých se komunismu nepodařilo zcela zničit tradici křesťanských hodnot udržovanou církví a v rodinné tradici. Příkladem je Polsko a pro srovnání s námi Čechy vysmívané Slovensko. Slováci nemají na politické scéně silnou komunistickou stranu i s jejím názvem. Dokázali z vlivu vytlačit a marginalizovat fenomén Mečiara. Slovenská politická elita byla schopna se pozvednout nad přízemnost dědictví komunistických zvyků. Našly se v ní osobnosti, které nastavily vlastní kůži a prosadily hospodářskou a společenskou reformu. To platí i pro Jánem Langošem prosazený Ústav paměti národa. V Maďarsku podobný vliv měla uherská aristokratická tradice, ta udržovala národní identitu a vytyčovala hranici, za kterou není slušné jít.

Na to, co se odehrálo v české „sametové perestrojce“, byl smutný pohled, s odstupem času jsou mé pocity stále tristnější.

V přejmenování komunistických stran ve většině bývalých sovětských satelitů byl určitý moment, kterým všichni ti parazité a mocenští technologové uznali, že značka je zdiskreditovaná. Měli, pod tlakem okolností, odvahu se značky zbavit a tím začít proces odtržení se od minulosti. V českém prostředí si všichni ti kariéristé a vyžírkové, kteří na komunismus nikdy nevěřili, znali jenom svůj osobní prospěch, nechali otevřená vrátka. Kontinuita komunistické strany v českém prostředí je hlubokým vnitřním znamením české společenské duše, že na svých nectných způsobech nehodlá ničeho měnit.

„Sametová revoluce“ nebyla společenskou revolucí, pokusem o systémovou změnu stávajících společensko-politických způsobů, nebylo v ní vědomého úsilí o odstranění privilegované parazitické společenské vrstvy stvořené komunismem. Svým průběhem a výsledkem to byl proces modernizace způsobů ovládání společnosti. Na principech a cílech, jak je nastolil mocenský komunismus, se významně nic nezměnilo. Prozíravější část mocenské a hospodářské technokracie ve vlastním zájmu přistoupila na aktivní změnu, navenek se formálně zaštítila terminologií „lidských práv“.

Původní vládnoucí vrstva komunistických ideologů své postavení udržovala systémem povinného uctívání ideologických schémat. Svůj vliv uvnitř monstrózního mocenského stroje, který sestrojili, začali otcové a budovatelé komunismu ztrácet v okamžiku, když z „estetických“ důvodů přestali provádět pravidelné krvavé čistky. V té době se skutečnými držiteli moci v sovětské říši a jejích satelitech staly tajné služby a bezpečnostní složky.

Už jsem řekl, že proces vnitřní přeměny mocenské komunistické ideologie jsem měl možnost pozorovat už v průběhu sedmdesátých let ve „Slušovickém Gottwaldově“. Pozoruhodné v tom městě bylo, že v „normalizaci“ počátku sedmdesátých let se řediteli gottwaldovských podniků stali řadoví příslušníci Státní bezpečnosti a její agenti. Když jsem se o dvacet let později, jako poslanec České národní rady, začal angažovat proti prosazované „reformě“ lesního hospodářství, brzo jsem zjistil, že její původ je z oblasti bývalého Gottwaldova. Autory té podivné „reformy“ byli lidé, kteří dvacet let předtím nastoupili do hospodářských kariér jako „koně“ státní bezpečnosti.

Počátek devadesátých let bylo jediné období, kdy člověk mého typu a zásad se mohl dostat a prosadit v politice. Dostal jsem příležitost z přímé zkušenosti vidět, co se v naší zemi odehrává na politické, společenské i hospodářské scéně. Objektivně jsem pozoroval jaká je skutečnost, jakými způsoby a kdo co hraje. Veřejně jsem říkal, co si myslím, co vidím a podle toho jsem i jednal. Byl jsem si vědom jedinečnosti té doby, díky té přechodné době jsem i v politice poměrně dlouho přežil. Při svém přímočarém vystupování jsem při konfrontacích a nárazech měl možnost spatřit věci a jednání, které by mi jinak zůstalo skryté a nepochopitelné.

Koncem osmdesátých let neexistovala v naší zemi společenská a politická elita vyrostlá v nekomunistických poměrech a hodnotách. Společenství označované jako „disent“ nebyl politický disent s nekomunistickým programem, s připravenými, přesvědčenými lidmi. Velkou část politických odpůrců si vytvořila sama tajná bezpečnost a kontrolovala je. Kdo zná více ruskou politickou tradici ví, že to byla úspěšná metoda politiky již za cara. Po sametové revoluci některé z těchto disidentů pokračovatelé té „bohulibé“ tradice a „zrušené“ organizace obsadili do politických funkcí.

Noví lidé v politice, kteří nebyli na špagátu a měli vůli po změně, byli poznamenáni dobou, ve které vyrostli. Neměli zkušenost s politikou, potřebné návyky. Ve své většině nevěděli, co je dlouhodobá odpovědnost. Za sebou neměli nikoho, veřejnost si nebyla vědoma toho, co se děje, sama se nechtěla vymanit z navyklých, pohodlných zvyklostí.

Z toho, co jsem mohl v průběhu devadesátých let vidět, tvrdím: od samého počátku byl ten proces přestavby a modernizace komunistického, totalitního státu a mocenské technologie pod kontrolou. Měli své připravené lidi při zakládání všech významnějších politických stran, čas to ukázal. Množství politických stran a hnutí, které se náhle objevily, nebylo plodem náhlého nadšení a možnosti mluvit do věcí a organizovat se. Cíleně tyto strany a subjekty zakládali „bývalí“ sami, aby se naředila možnost, že skutečně nezávisle vznikne životaschopný subjekt, který osloví mnoho lidí. Peníze na politiku, zaplacení lidí i celých institucí, měli jen lidé spojení s bývalým režimem. V čele stran byli od počátku lidé nasazení nebo ovlivnitelní. Nebyl problém člověka, který se nehodil, ve vhodný okamžik odstranit. Zažil jsem si takové hry na vlastní kůži, vím o čem mluvím.

Politické schéma vládní strany – opozice fungovalo jen tehdy, když o nic nešlo. Hlasování ve sněmovně o klíčových politických problémech byla vždy dohodnuta a spočítána za scénou. Ve sněmovně se sehrálo divadlo. Spektrum existujících „parlamentních“ stran, lidé, kteří byli v jejich čele, zaručovalo, že „zákonodárným“ sborem nemůže projít žádná norma nebo zákon, které by vytvářely prostředí pro skutečnou politickou a společenskou změnu. I v případě, že příslušný parlamentní výbor nějakou věc zablokoval a popsal o co jde, stejně neměl šanci. Výkonná moc, ministerstva, si udělala, co chtěla. Jak čas a vývoj pokračoval, „zvolený parlament“ přestával být problémem, z poslanců se stali loutky, kdo chtěl v politice přežít, dělal jen to, co mu bylo předloženo a doporučeno.

V zemědělském výboru, jehož členem jsem byl osm let, měli první dva roky jasnou převahu příznivci „socialistického družstevního způsobu hospodaření“. Fungoval jsem v něm jen v tom smyslu, že jsem se snažil bourat jejich usnesení – to jsem byl vládní poslanec. V letech 1992-96 zákony předkládané Josefem Luxem – za vládu, prohlasovávali lidovci společně s komunisty, Trnkovci a Sládkovými republikány. Někdy se nám podařilo největší nehoráznosti zablokovat a donutit Josefa Luxe k opravě. Tehdejší předseda zemědělského výboru Jan Černý z ODS byl ještě muž dobré vůle.

Způsob, kterým mediální parlamentní zpravodajové popisovali a komentovali věci odehrávající se ve sněmovně, téměř nikdy nebyl o podstatě jednání a věci. Natož aby odkrýval pozadí, o které a jak se hraje. Často jsem nestačil zírat, když jsem v médiích viděl nebo četl o věcech, u kterých jsem osobně byl. Někteří lhali programově, ostatní se chtěli uživit, psali to, co chlebodárci žádali. Když jsem se někdy dotyčného novináře zeptal, proč to napsal, dostával jsem od slušnějších odpověď, „já se stydím, nějak se ale musím živit“, nebo „nic jiného neumím, co mám dělat“, nebo mlčeli a vyhýbali se mi. Dnešní „renomovaní“ političtí komentátoři a politologové bez bázně a hany lžou. Virtuální mocensko-politický stroj je již přebral a vytřídil. Myslím, že se již ani nestydí. Ctihodný profesor politologie mi nedávno na moji otázku, „pane profesore, proč vykládáte to, co vykládáte, vždyť sám musíte vědět, že to není pravda, tady žádné schéma pravice – levice neplatí“ mi odpověděl: „co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit“ a hleděl zmizet z dosahu mých nepříjemných otázek.

Za celá ta léta jsem se nepotkal a neviděl jsem novináře, o kterém bych mohl říci, že objektivně hledal pravdu a snažil se jí zveřejnit, bez ohledu na důsledky, které to v postkomunistickém prostředí mohlo na něho mít. Dnešní stav je takový, že novináři plní zakázky, pomáhají vytvářet „virtuální realitu“. Mají tak veliký podíl na degradaci a dehonestaci celé společnosti.

Není nelogické, že ústředním tématem a heslem „sametové revoluce“ byla „hospodářská reforma“. Ekonomičtí „experti“ vytrénovaní a připravení v Prognostickém ústavu ÚV KSČ se ujali plnění tohoto historického úkolu. Organizátoři přestrojení proletářského komunismu v komunismus kapitalistický přesně věděli, co chtějí a čím i „masy“ osloví.

Způsob, průběh a metody privatizace státního majetku nebyly chyby z nezkušenosti. Zásady byly připraveny, v průběhu procesu se jen, podle potřeby nebo z nutnosti, pozměňovaly varianty. Tvrdím to, protože jsem celý proces viděl, protestoval a mohl pozorovat reakce. Privatizace bez zákonů, které by proces účinně regulovaly, byla úmyslná, i proto byla „kontinuita“ právního systému. Když bylo třeba, existující norma se zrušila a roky jí nenahradila nová. Na jaře 1990 byl zrušen zákon o majetku v socialistickém vlastnictví, roky pak nešlo prosadit  vytvoření a schválení nové normy. Úmyslně neměla existovat formální norma, podle které by soudy mohly – v případě dobré vůle – posuzovat podivuhodné přesuny majetku, kterým se dnes říká tunelování. Kupónová privatizace, propojení privatizačních fondů s bankami, mechanismus tunelování byly způsobem „primární akumulace kapitálu do správných rukou“. Do rukou těch, kteří na počátku celý proces vyvolali a kontrolovali jeho průběh.

V „proletářském komunismu“ bylo ještě možné formálně identifikovat držitele moci a „odpovědné“ mocenské ústředí – ústřední výbor a předsednictvo vládnoucí strany. V „komunistickém kapitalismu“ žádná, byť jen formálně odpovědná, veřejně známá struktura, „hybatel“, není identifikovatelná. Politické strany, tak jak jsem měl možnost vidět jejich vznik, fungování, výběr a výrobu jejich vůdců, jsou společnosti s ručením omezeným. Jsou to divadelní soubory ochotníků s několika vloženými profesionálními „bílými koňmi“, kteří plní roli vůdců a špílmachrů.

Virtuální „pluralitní“ stav demokratické postkomunistické scény je logický, má svůj původ v totalitním zničení různorodosti a hodnot společnosti, jíž prošel komunismus. V konci komunistické éry neexistovaly v komunismem postižených společnostech nezávislé, svéprávné, hospodářsky silné společenské vrstvy, jejichž zástupci by šli do politiky a měli na obhajobu svých představ a zájmů prostředky. V České republice neexistoval „solidní“ kapitál, který by vložil peníze do politiky proto, aby politika zajistila existenci zákonného – fair play prostředí. Ve všech sférách, které po roce 1990 kolem financování politických stran v médiích proběhly, nikdy nešlo o to odkrýt a ukázat na podivné zdroje a zajistit průhledné financování politiky. Viděl jsem vznik, průběh a využití mediální aféry dluhu ODA. Tvrdím, že i sponzoři ODS byli záměrně tak hloupě vymyšleni, aby bylo možno sehrát tuto mediální hru bez jejího dotažení do konce.

V „komunistickém kapitalismu“ základní objem majetku již není v rukou státu, jak tomu bylo v předcházející etapě – v rukou mafie Ústředního výboru strany. Základní objem „privatizovaného“ majetku státu v komunistickém kapitalismu byl přesunut do majetku velkých „soukromých“ společností či společností se státní účastí. Skutečný vlastník těchto finančních či průmyslových společností není znám. Mladí muži s pěstěným vousem, tváří manekýnů, uvádění jako miliardáři a vlastníci těchto společností jsou ve skutečnosti „bílí koně“. Snad je jen náhodnou podobností, že stejný institut „sitz předsedů“ byl těsně po revoluci používán i v mateřské zemi komunismu.

V sedmdesátých letech jsem viděl úspěšné mladé „bílé koně“ ve Slušovicích. Neběhali po tehdy slavném závodišti, byli šéfy podniků progresivního kolchozu. Tvrdě trénovaní, ponižovaní, držení v nejistotě. Pevné usazení u žlabu řetězem z privilegií, kompromitujících materiálů a vědomím, že předseda může všechno.

V devadesátých letech mocenský totalitarismus přivedený na svět sovětským komunismem omládl, zjemnil metody, přijal novou krev. Demoralizovanou společnost, kterou vnitřně nespojují žádné vyšší hodnoty, které by z ní civilizovanou společnost dělaly, lze ovládat „humánnějšími způsoby“, než jsou tankové brigády, šibenice, vězení.

Před tisíciletími člověk žijící v tlupě, jen podle pudových schémat, se vytvářením a předáváním náboženských představ začal měnit v kulturního tvora. Schopnost abstraktního myšlení mu dala možnost vidět dál. Nepovraždit se kvůli jednomu chutnému soustu. Celá ta ohromná stavba dnešní hmotné lidské civilizace vyrostla v průběhu tisíciletí na hodnotách, které nejsou exaktně měřitelné. Nelze je popsat chemickými reakcemi, vidět v mikroskopu. Celou tu ohromnou stavbu vytvořila schopnost abstraktního myšlení. V okamžiku, kdy člověk přestane tyto hodnoty vnímat, ctít je a řídit se jimi, nastupuje konec civilizace a to i té hmotné.

Od roku 1994 se veřejně na mediální scéně i uvnitř politiky hraje závěrečná hra o uzavření a zakonzervování epochálního pokusu přeměny mocenského proletářského komunismu v mocenský kapitalistický komunismus. Po více než půl století komunističtí vládci svůj monopol jistili povolením jen jednoho názoru a jedné politické strany. Napsali si to i do Ústavy. Kapitalističtí komunisté byli okolnostmi donuceni uznat, že toto již nejde, nezbylo jim než uznat formální pluralitu. V jejich pojetí to znamená dvě parlamentní politické strany, mezi kterými by si voliči mohli „svobodně“ vybírat. V praxi to znamená zákonem prosadit volební systém, který by bez ohledu na mínění většiny obyvatel země určil dvě politické strany, které budou zastoupeny v parlamentu. Byly by to ty, které by určil ten, kdo ovládá velký kapitál, média a státní úřady. Nelze lépe ukázat na rozdíl mezi západní – anglosaskou politickou kulturou, jejími hodnotami a institucemi, díky jimž tyto společnosti a země dodnes demokraticky fungují a efektem, který by mělo zavedení podobné instituce v postkomunistické politické kultuře „východní“. Tím příkladem je takzvaný většinový volební systém.

V Anglii vznikl většinový volební systém v puritánské náboženské tradici. Svou podstatou je to kompromis mezi vládou jednoho – krále – vládou, která je schopna rychle, nekomplikovaně jednat, snadno a často je zneužitá. A vládou demokratickou, vládou mnoha – vládou, která lépe může odrážet zájmy většiny, která ale jedná pomalu a obtížně dosahuje shody. Většinový volební systém převzaly Spojené státy americké, které vzešly ze stejné kulturní i politické tradice. V obou těchto mocných státech funguje tento volební systém doposud a přetrval pokusy o zneužití.

Demokratické poměry i svoboda v obou těchto klasických zemích, i přes omezení plurality na dva, se po více než dvě století udržuje díky politické kultuře smyslu pro fair play. Určité věci se nedělají, i když nejsou psány v zákoně. Dojdou-li voliči k přesvědčení, že výkonná a politici dané strany s nimi nehrají poctivou hru, ve volbách je smetou. Takový volební systém může spolehlivě fungovat jen ve společenství, které ctí poctivé hry a samo tyto hodnoty dodržuje.

V postkomunistické zemi, jejíž „elity“ dosáhly svého postavení díky flagrantnímu popírání férového jednání již po generace, ve všech sférách lidské činnosti, ve společnosti, jejíž dnešní „elita“ v průběhu posledních šestnácti let dala příklad, že nečestné, často zločinné jednání je nejvyšší kvalifikací podnikatelskou a „státnickou“, ve společnosti, kde většina obyvatelstva si přivykla, že to tak chodí a podle toho se zařídila, v takové společnosti by většinový volební systém formálně „zákonným, demokratickým“ způsobem zajistil modernizovanou verzi totalitní vlády až do „vyhnití“.

Na veřejné scéně by se pohybovaly dva soubory herců podle scénáře připraveného jednou tlupou banditů. Podle potřeby nebo hnutí mysli autorů scénáře, by střídali role, nebo vyměňovali první milovníky. Kulturní, mediální i podnikatelské prostředí v zemi by se zdroji a pákami, které již dnes mají v rukou, udržovali ve stavu, kdy jiný názor by neměl šanci se dostat na veřejnost, natož aby se jeho zastánci měli šanci zorganizovat. Formálně, v předepsaných intervalech, by se s pompou konaly „svobodné volby“. Oproti „zavrženíhodné“ době komunistické totality, kdy se vybíral „jeden z jednoho“, by vybírali voliči „dva ze dvou“ – budou stejné krve. Ostatní v té hře by již nastavenými pravidly byli pro parádu. „Pravidla“ by zaručovala, že ve hře jsou jen dva vybrané soubory „bílých koňů“.

Celá hra je o jednoduché mocenské matematice, dva – nejsou-li zatíženi žádnými vyššími hodnotami – se pragmaticky snadno dohodnou, zvláště když je to pro ně všestranné výhodné a když alternativou je sebelikvidace. Při vyšším počtu než tři může již některý spekulovat i s ideály a pravdou, systém se stává nejistý a nákladný. Naši „hybatelé“ velice dobře vědí, že v takovém případě může některá politická skupina vzít svou roli vážně. Nenechá se uplatit nebo zastrašit a začne ohrožovat jejich dobře vymyšlený systém.

Výčepní Paroubek se před pár dny buď špatně naučil scénář, nebo nepochopil svou roli. Při svém prohlášení o nebezpečí „Února“, řekl totiž Pravdu. Řekl ji ale herec, který v té „Únorové hře“ hraje jednu z klíčových rolí. Na demokratické pluralitě „jednoho ze dvou“ pracují naši „hybatelé“ intenzivně po celé období „revize“ proletářského komunismu. Výsledek svobodných postkomunistických voleb 2006 vytvořil ideální příležitost pro závěrečné dějství sametové perestrojky.

Očekávám několik na veřejnost sehraných politických krizí, podivných hlasování, kdy se nepůjde dohodnout, nepůjde sestavit vládu. A to i přes „státnické, moudré“ kroky prezidenta Klause. Lid bude přesvědčován, že řešením je jedině změna volebního systému.

Prosazením jejich „většinového volebního systému“, by „sametoví“ komunističtí revolucionáři dosáhli zajištění výdobytků svého snažení, všeho, co si nakradli, zešvindlovali. Jenom jsem zvědav, jestli se v současné „politické elitě“ najde jediný člověk, ozve jediný hlas, který veřejně řekne, co se skutečně hraje. Jestli se mezi nimi najdou jedinci, kteří se této nepoctivé politické hře postaví. Nebo dodrží českou politickou tradici a jako naši političtí dědové v Únoru 1948 odjedou na prázdniny. Do emigrace zatím jezdit nemusí, doba je „civilizovanější“.

V Třeštici 3. července 2006

Čestmír Hofhanzl

15:35 [Trvalý odkaz]
Komentáře Počet názorů

Index

Kategorie

Archiv


RSS version
TXT version


Generated by EasyBlog

anti ANNO 2004

Valid XHTML 1.0!

AntiNova



TOPlist